OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Chodovští HC náladotvůrci se nyní ustálili v sestavě, která čítá tři čtvrtiny původního obsazení pro mnohé kultovních GOODFOUL. Ještě před tím však stačili ze svého lůna vytlačit albovou prvotinu, která rozhodně stojí za povšimnutí. Tvorba vložená na „Only One“ se opírá o výrazové prostředky založené na nosné emotivní vlně, která je schopna vás houpat na teskně slzavé rozčeřené hladině i nekontrolovatelně roztříštit ničivou tsunami. Přirovnání k TOOL v souvislosti s jejich tvorbou, které několikrát použil kolega Noisy v recenzi jejich dema se mi zdá poněkud nadnesené, nicméně prvky ne nepodobné kapelám typu ISIS se zde bezesporu najdou. Žánrově album brouzdá po emorockovém ráchališti i zapadává do hlubokých bažin apokalypticky temného hardcoru.
Od demonahrávky staré dva roky MOSSAMBIC prošli změnou na postu hlavního vokálu, kterého se nyní ujímá baskytarista Vršák a změna to rozhodně není k horšímu. Ba naopak. Dodává kapele vše, co potřebuje k tomu, aby charismatické pulzující riffy i malebná brnkací zátiší umocnila úmyslně nejistě působícím řevem, který chodovským navíc naděluje naléhavě neurotický nádech přerůstající ojediněle až k hysterickému podtónu. Nedílnou součástí jeho projevu jsou i recitace, a ačkoliv deklamační praktiky příliš v lásce nemám, sem padnou jak ulité. Navíc vás ani nenapadne podezřívat vokalistu z nějakého přehnaně hraného patosu, čehož si cením nejvíce. Pozadí tvoří většinou střednětempé skladby, u nichž se střídá výtečně šlapající nakažlivá rytmická efektivita a pozvolnější pasáže. Snoubí se zde tři důležité prvky. Cit pro epickou a vyzrálou melodii, která utkví v paměti, a celkem těžce se oposlouchává. Talent postavit skladbu na gradujících motivech tak, že se i náročnější posluchač u zdánlivě nesložitých motivů nenudí, a v neposlední řadě je třeba říci, že „Only One“ obsahuje i koncertně funkční materiál, který jednoznačně dokáže rozpumpovat přihlížející prostředky, které nejsou na české scéně nepříliš konvenční. Hezkým příkladem je téměř instrumentální skladba s post rockovými záhyby, ve svém rouchu nazvaná „MossCow“. Jedním z nejsilnějších momentů alba je však sedmiminutová „Way Out“, která balancuje mezi agresivními bustrovanými vpády a akustickou náladovkou podkreslenou smyčci.
MOSSAMBIC natočili desku, která je následovníkem odkazu zanechaným jejich minulým působištěm v GOODFOUL. Nevím, jestli jejich nepřehlédnutelná vazba na minulost je objektivním kladem nebo záporem, v každém případě však mohu říci, že „Only One“ je dalším z úzkého okruhu domácích CD, které najde místo v mé mechanice i po dopsání této recenze.
Pokud bych měl najít jedno přídavné jméno, které vystihne album „Only One“, bude to slovo „naléhavé“.
8 / 10
1. Don´t Die!
2. Only One
3. The Heaven Is Open
4. I Want
5. MossCow
6. Way Out
7. Why ?
Vydáno: 2008
Vydavatel: samovydání
Stopáž: 33:31
Produkce: Mossambic
Studio: ExAvik
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.